Nespornou výhodou paroplynového procesu výroby elektřiny je minimální zátěž pro životní prostředí. Proto mají tyto elektrárny budoucnost oproti stávajícím tepelným elektrárnám, kde se spaluje hnědé uhlí. Jedná se o tzv. kombinované procesy oběhu vnitřního média a tím pádem několikanásobné využití vyprodukovaného tepla.

Základ zařízení tvoří spalovací turbína, která spaluje většinou zemní plyn. V některých případech, spíše vzácně, pak syntetický olej, nebo biomasu. Z turbíny vychází spaliny o teplotě do 1500 stupňů, spalovací výkon však závisí na okolních podmínkách, jimiž jsou nadmořská výška, teplota a vlhkost vzduchu. Nejnižšího výkonu dosahují turbíny při vyšších teplotách okolního prostředí, což je způsobeno nižší měrnou hmotností vzduchu nasávaného kompresorovou jednotkou.

Paroplynové elektrárny mají své opodstatnění tam, kde je třeba odstranit zátěž z emisí tepelných elektráren, jsou však primárně závislé na kvalitě dodávaného paliva pro spalování (zemní plyn), a pochopitelně na provozních podmínkách. Samotný paroplynový cyklus je tedy soustavou dvou propojených oběhů médií, tzn. páry a plynu, které pracují ve spalinovém kotli. Zbytková energie ze spalovací plynové turbíny se následně použije pro výrobu vodní páry a tím pádem k pohonu parní turbíny.

Paroplynová elektrárna kryje výkyvy spotřeby elektřiny v denní špičce

Ve světě se v posledních letech vybudovalo několik stovek paroplynových zařízení. Jejich výhodou je poměrně krátká doby výstavby (zhruba 3 – 4 roky) a tím také nižší výrobní náklady, na rozdíl od hnědouhelných elektráren. Celkový počet paroplynových provozů ve světě se odhaduje na několik tisíc. Největší uplatnění nachází tato zařízení v Japonsku, v USA, ve Velké Británii, v Itálii a ve Španělsku.
Paroplynové elektrárny se instalují z podobných důvodů, jako přečerpávací vodní elektrárny, dokážou totiž pružně reagovat na vzestupy spotřeby elektřiny ve špičkách, řádově během několika minut.